Když dědeček v padesátých letech stavěl rodinný dům na okraji města, na materiálech nešetřil, ale možnosti tehdejší doby byly omezené. Okna byla ze smrkového dřeva a jejich spodní vnitřní část tvořila obyčejná natřená DTD deska. O pětapadesát let později, když jsme se pustili do celkové rekonstrukce, vyprávěl dům svůj vlastní příběh. Dřevěné rámy nesly stopy po desítkách vrstev nátěrů, křída ze starých tmelů se drolila a dřevotříska pod oknem byla v místech, kam léta zatékalo z přelitých muškátů, zcela bobtnající a rozpadlá na prach. Při plánování nového domova jsme věděli, že nechceme vytvářet prostředí, které bude za dvacet let vyžadovat další radikální zásah. Hledali jsme prvky, které do stavení vnesou pocit trvalosti, klidu a opravdovosti.
Proměna začala výběrem nových masivních oken, ale skutečné srdce celého prostoru se zrodilo až ve chvíli, kdy kameník přivezl šedavé, jemně žilkované desky s hedvábně matným povrchem. Instalované kamenné parapety okamžitě proměnily atmosféru celého interiéru. Místo chladného plastu nebo kompozitu se pod okny objevil masivní, hřejivý prvek vyřezaný z jednoho kusu rostlé horniny, který jako by do místnosti vnesl kousek neprostupného horského masivu. Východní slunce se od leštěného povrchu odráželo úplně jinak než od umělých náhrad – světlo získalo jemnost a přirozený hluboký lesk.
Dnes, o několik let později, je okno v obývacím pokoji nejoblíbenějším místem v celém domě. Ranní káva v šálku položeném na chladivém minerálním povrchu chutná jinak, dcery na široké desce bezstarostně zalévají své pokojové rostliny a kočka na rozehřátém kameni prosluněném odpoledním sluncem tráví dlouhé hodiny. Na povrchu nezůstala jediná skvrna od vody, jediný škrábanec ani stopečka po otěru. Udomácnil se v nás pocit, že jsme do základu domova zasadili detail, který nás dost možná přežije – cenný kousek přírody, který bude vyprávět náš rodinný příběh i dalším generacím.
